S některýma lidma se vidíte třeba každý den a hned jak se pozdravíte, tak zjišťujete, že kromě pozdravu už si s nima nemáte co říct. A když jednoho nebaví probírat politiku nebo nedejbože televizní seriály, raději se vrhnete s úsměvem do předstírané práce. Na druhou stranu určitě máte opačnou zkušenost s lidmi, které nevidíte týden, měsíc nebo rok...nebo dokonce léta a když se s nimi setkáte, tak hovor přirozeně plyne jakoby jste se včera rozloučili před hospodou a dneska pokračujete v načatém tématu.
Takhle já to mám s dlouholetým kamarádem Bedřichem, kterému už od střední školy říkáme, nevím proč, Loboš. Potkali jsme se náhodou minulý pátek odpoledne na náměstí. Celkem o sobě víme, ale pravda je, že jsme se dlouho neviděli. Každý máme svoje manželky a děti, každý máme už trochu jiné zájmy, starosti a radosti. Loboš je třeba odjakživa sportovně založenej, pořád někde hraje tenis, nohejbal. No mě tyhle aktivity moc nebaví. Já tak spíš kavárnu, cigáro a blues. Loboš to má asi po tátovi, protože on prý dodneška pořád běhá.
Žádné velké vítání, a protože jsme měli trochu času a já docela chuť, zašli jsme na pivo. Normální řeči, které se vedou a já si v tu chvíli uvědomil, že naše hovory vlastně nikdy nepřestaly a věřím že nepřestanou. Je to taková stabilita jako, že je pořád stejná znělka Večerníčku. Padla také řeč na rodiny, protože už jsme poněkud dospělí.
To je taky zvláštní věc, že máte lidi, kteří pořád neříkají, jak to bylo tenkrát fajn a jak je to teď všechno k ničemu. To mám třeba na Lobošovi rád, že je mu fajn právě teď a právě tady, i když starostí má určitě dost. Ale jak říká: „o starosti je třeba se postarat a problémy je třeba vyřešit.“
„Takže moje nejmladší dcera Kačenka půjde po prázdninách do školy,“ povídám.
„No to moje ségra,“ vstoupil mi do řeči Loboš.
„Ty vole, počkej ty máš ségru? Co to meleš, vždycky jsi měl bráchu, né!“ Přišlo mi to jako úlet, ale po třech pivech? To už asi fakt stárnem.
„No tak teď mám ještě sestru.“
„To jsi o ní jako před tím nevěděl?“ smál jsem se a přistihl jsem se jak v duchu přemýšlím o Lobošovo fotrovi, kterej má někde levobočka a teď se to provalilo.
Vzornej lampasák Československý lidový armády, jednou dokonce reprezentant na dlouhé tratě na nějakém mistrovství, chlouba rodiny a vzor disciplinovaného sportovce. Vždyť já jeho tátu znám, je to fajn chlap. Nějak mi to nešlo dohromady.
„To se objevila teď někdy?“
„Jak teď někdy... je jí teprve osum, to jsem ti chtěl říct jak to je s tou školou a malejma dětma.“
„To je tvoje vlastní ségra? Ty vole, ... kolik je vašim?“
„Tátovi je sedmdesát dva a Martinka je vlastně polosourozenec.“
„Takže mu bylo šedesátčtyři, když si našel ženskou? A co na to máma?“
„Oni jsou spolu furt“, povídá Loboš, „ táta má ségru ve střídavý péči a máma to po čase nějak skousla, zvlášť potom, co jí táta důrazně vysvětlil, že za to vlastně může sama.“
Totiž Lobošovo táta ve svým věku pořád běhá a zúčastňuje se všelijakých oficiálních čtvrtmaratonů a půlmaratonů a orientačních běhů, ale zřejmě se někde špatně zorientoval.
„Všechny nás tím docela sral, že jsme s ním museli skoro každej víkend někam jezdit, spát v kempech a tak. Když jsme brácha a já měli už vlastní rodiny a děti, jezdili jsme jen občas a pak už s ním jezdila jenom máma. No a tu to před osmi lety taky přestalo bavit.“
Když jsme se před hospodou rozcházeli, tak jsem se těšil domů, jak svojí ženě řeknu, že o prázdninách začnu běhat.
„Začít s orientačním během se dá v každým věku“, řekla mi na to moje žena.